Zápisek mladého prasáka: Babské rozlučky se svobodou smrdí

Rozlučka se svobodou – chvíle kterou si každý představuje trochu jinak. Někdo vezme pár nejlepších kamarádů nebo kamarádek na karaoke a několik drinků, jiní mají daleko velkolepější plány – obrážejí kluby, staví se na striptýz a pokud si něco z večera pamatují, je to důkaz, že to stálo za prd. Tuto povídku bych chtěl věnovat všem mužům, kteří byli na ženských rozlučkách se svobodou poníženi.

Upozornění: Povídka NEVYCHÁZÍ ze zkušeností autora a všechna podobnost je čistě náhodná. A nebo taky ne. 

Seděli jsme v kavárně, kouřili a popíjeli naši oblíbenou Baileys kávu. Nálada byla smíšená, já slavil nározky, ale Bobymu zemřel před týdnem táta.

„Kafe, cigára a alkohol, existuje vůbec něco lepšího?“ zeptal se Boby.

„Jasně,“ kontroval jsem okamžitě, „kafe, cigára, alkohol a pár nadržených holek.“

Boby uznale přikývl. Chvíli jsme mlčeli. Trapné ticho to však nebylo. Každý přemýšlel o tom svým a to je čas od času dobrý. Stejně lidi furt melou nepodstatný sračky. Myšlenky jsou však intimním odrazem něčeho, co dává občas smysl, něčeho co je podstatný.

„Myslím, že jsme byli stvořeni pro to, aby se bůh pobavil,“ prolomil ticho Boby.

„Jsme pro něj takový sitcom. Škoda jen, že nevíme co bude v dalším díle,“ rozvinul jsem jeho tezi.

„Chtělo by to spoiler,“ přál si Boby, zrovna ve chvíli, kdy se dveře kavárny otevřely a k největšímu stolu se posadilo osm mladých krásných holek. Osm! Naše původní myšlenky jsme ledabyle chňapli a zahodili do šuplíku. Náš fokus se diametrálně změnil. Aby taky ne – osm!

Krok jedna: nastražit uši a zjistit základní informace.

„Kámo, to je rozlučka se svobodou!“ snažil jsem se nadchnout Bobyho. „toho by se mělo využít!“ Nadchnout Bobyho nebylo zas tak těžké:

„Fajn, takže koupíme jim nějakou flašku? Máš nějaké prachy?“ zeptal se Boby. Měl jsem asi litr. Normálně tolik peněz nemívám, ale dostal jsem pár kaček k nározkám.

Sepsali jsme trapnou básničku na kus papírku, který nám obstarala servírka a nechali jim donést láhev sektu, který v trafice stojí něco přes stovku, v kavárně však chtěli tři kila. Nevadí, posíláme.

Napětí u našeho stolečku by se dalo krájet. Asi si dokážete představit jak dva mladí nadržení ocasové prožívají, když pošlou flašku a trapnou báseň osmi pěkným holkám a čekají jaká bude reakce.

Ozvala se rána jako z děla. Nevěsta upustil láhev na zem. Super.

„Kluci fakt děkujeme a sorry, že jsme to rozbily,“ přišla za námi jedna z družiček nebo jak se těm šťabajznám kolem nevěsty říká, „ale stejně už pomalu odcházíme tančit do Králíka.“

„Můžeme jít s váma?“ snažili jsme se vtírat.

„No… proč ne,“ odvětila váhavě družička a tak trochu nám naznačila, že to není úplně vhodné. Srali jsme na to. Byli jsme v tom už za tři kila, takže se nám nechtělo ustupovat. Drželi jsme své pozice jako Římané při obléhání Galie.

V klubu U Králíka bylo celkem prázno, my a smečka družiček jsme tvořili asi třetinu celého osazenstva. Na chlast však bylo a hudba hrála slušná, tak jsme zůstali a pálili jednu stovku za druhou ve víře, že něco bude. Aspoň pusou.

Začínám se bavit s holkou, která je po nevěstě druhou nejhezčí. Je milá. Super. Bob zatím tančí s dalšíma čtyřma holkama. Jsou milé. Super. Galie se začíná třást v základech, Římané vyráží vpřed.

Druhá nejhezčí mi ukazuje nějaké fotky na mobilu – včetně nechutných momentek svého dítěte. Začínám tušit zradu. Vyděšený a zrazený se snažím najít Boba abych ho varoval. Objevuji ho, jak tančí na stole bez trika a právě si sundává kalhoty. Bob vyrazil na steč na vlastní pěst. Rozhodl jsem se, že seru na varování a budu tuhle sebevražednou misi sledovat z povzdálí společně s asi pěti družičkami, které se sápali po jeho trenkách. Bob se kroutil jako smažená slaninka a holky (včetně těch co měly dítě), si začaly dovolovat čím dál víc.

Když mu smečka samic na malou chvíli stáhla trenky až ke kolenům a Bob si zakrýval svou chloubu jen rukama, zatímco ho jiná družička mlátila páskem přes prdel, vzbudilo to ve mně naději, že tato sebevražedná mise může být úspěšná. Začal jsem věřit, že Galie přeci jen padne a Římané do ní zapíchnou svou vlajku. Říká se, že víra hory přenáší.

Hovno. Za hodinu jsme seděli v parku, kouřili a byli zahloubaní ve svých myšlenkách. Bez peněz, bez důstojnosti a bez víry. Nebyla to trapná chvíle ticha. Byla to jen trapná chvíle. Chvíle kdy člověk zjistí, že ženské rozlučky se svobodou jsou jen záminkou pro beztrestnou degradaci mužů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *