Průmysl 4.0 je za dveřmi. Máme se bát nebo těšit?

V dějinách lidstva nastalo několik milníků, které posunuli civilizaci o skok dále – ať už šlo o vynález písma, objevení železa, knihtisku, dělbu práce, mechanizaci, masové využití elektřiny nebo boom počítačů a internetu. Všechny tyto události měly klíčový vliv na kvalitu lidského života. Ať už zvýšily dostupnost vzdělání nebo zásadně ovlivnily životní úroveň skrze zvyšující se produkci. Průmyslová revoluce 4.0 se bude týkat nejen rozšíření umělé inteligence, robotizace a automatizace, ale také většího využití sdílených úložišť, open source projektů nebo třeba 3D tisku.

Jak se vypořádáme s úbytkem pracovních míst?

 

Pokud továrna, která zaměstnává 3 tisíce lidí bude v budoucnu plně automatizovaná a na její obsluhu a správu bude stačit několik jednotek či desítek lidí, tak se zde na první i druhý pohled rodí jasný problém s nedostatkem práce a s tím související nezaměstnaností, chudobou a zejména zvyšující se propastí mezi bohatými a chudými. Mohlo by například dojít k vymizení střední vrstvy – bohatí by ovládali veškeré výrobní prostředky a nově, díky robotizaci, i většinu pracovní síly a chudým by házeli jen tolik, aby byli schopni přežít. Nebo možná ani to ne.

 

 

Existují však hlasy, které tvrdí, že na jedno ztracené méně kvalifikované pracovní místo vznikne 2,5 kvalifikované pozice. Otázkou však zůstává jestli tato pozitivní multiplikace bude fungovat do nekonečna a zdali jsou, respektive budou, všichni schopni zastávat kvalifikovanější práci například v monitoringu nebo správě počítačových sítí. Ne každý je Einstein a technický mág.

 

Zkrátit dobu, zvýšit daně nebo třeba zavést nepodmíněný příjem?

 

Aby se zamezilo extrémním rozdílům mezi držiteli kapitálu i robotické práce a lidmi s holýma rukama, lze udělat hned několik opatření. Jedním z nich je zdanění robotů, kteří nahradí pracovní místa. Metodika takového zdanění však nebude vůbec jednoduchá – podle čeho se bude měřit? Budou roboti danit měsíčně? Který robot nahrazuje práci? Je to sofistikovaná autonomní továrna nebo třeba obyčejný elektrický šlehač? Obě udělátka práci zjednodušují, takže hledat nějakou rozumnou hranici nebude vůbec snadné.

 

Nepodmíněný základní příjem by byl pak nutným důsledkem vysokého zdanění robotických výrob. Člověk by získával určité životní minimum jen díky tomu, že existuje. Nemusel by pracovat, nemusel by se vzdělávat, nemusel by ničím přispívat. Je to však morálně obhajitelné? Na jednu stranu lze technologickou vyspělost lidstva považovat za jakési dědictví minulých generací, na které se podílel už Homo habilis, který si vyrobil ostrý kámen. Bez toho bychom se dál neposunuli. Na stranu druhou by se svět mohl proměnit v odpadiště mrtvých duší, které nikam nesměřují, nic nechtějí a jejich život postrádá smysl.

 

Zkrácení pracovní doby je další možností, jak ubývající práci distribuovat mezi co nejvíce lidí. Nebylo by fajn pracovat třeba jen 3 hodiny denně? Těžko říct. Už dnes mnozí neví co s volným víkendem.

Co takhle oprášit komunistické principy nebo rovnou vyhrabat antický model?

 

Vše patří všem a není třeba mít víc než vše? Pokud by se majetek sdílel tak, aby byl co nejvíce využívaný, co nejvíce lidmi, nebylo by třeba tolik vyrábět. Vezměme si jednoduchý příklad – sdílenou pračku. Obyčejný člověk pere zhruba jednou za týden a prací cyklus trvá asi 2 hodiny. Kdyby byla pračka dokonale sdílená, mohla by sloužit až 84 lidem (168 děleno 2). Pokud by pračka stála 5 tisíc a 84 lidí by si koupili jen jeden kousek místo 84 praček, ušetřilo by se 415 tisíc (ano, hodně lidí nebude prát v noci, ale i úspora třeba 200 tisíc je dost slušná).

 

A takhle by se dalo pokračovat se spoustou dalších věcí. Nehledě na to, že kdyby hybnou silou nebyl zisk, ale užitečnost pro společnost, vyráběli by se mnohem kvalitnější produkty, které by se tolik nekazily a nepodmiňovali by další spotřebu.

 

Podobný princip se dá přenést na výrobu skrze robotizaci – lidé by společně pracovali na autonomní továrně, kterou by střídavě obsluhovali a takhle by si určitá komunita zajistila kvalitní živobytí výměnou za pár hodin práce týdně.

 

Kdybychom se pro změnu inspirovali v antice – v otrokářské společnosti a otroka vyměnili za robota, měl by každý člověk své roboty, kteří by mu zařídili nutný příjem. A podobně jako v starověkém Řecku a Římě by se lidé mohli věnovat „vyšším“ záležitostem jako jsou věci veřejné, společenské otázky, ekologie nebo umění. Posílil by tak neziskový sektor, který vytváří postmateriální hodnoty a práci by obstarali roboti.

 

Závěrem přiznejme, že tento text není příliš konzistentní

 

Spekulovat o tom jakým směrem se bude ubírat průmyslová revoluce 4.0 není vůbec snadné a při pohledu na tento text lze konstatovat, že další přerod společnosti vzbuzuje mnohem více otázek než odpovědí. Jedno je však jisté. Nové technologie v globalizované společnosti přináší spoustu možností, kam se bude ubírat budoucnost naší koule Země.

 

Na jednu stranu může dojít k posunu hodnot směrem k těm postmateriálním, uměleckým a abstraktním – každý by mohl mít dostatek času i prostředků, aby obohacoval sebe i okolí. Na stranu druhou může dojít k propastným rozdílům mezi nejbohatšími a těmi ostatními, a to nikdy nevede k ničemu dobrému. Snahy nižší vrstvy vymanit se z chudoby a závislosti na „dobročinnosti“ bohatých povedou jen k násilí a restrikcím. Šance tu je, avšak záleží jak s ní entity s vlivem na chod světa naloží.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *