Povídka: Ber to pozitivně!

Říká se, že začínající pisálci mají problém s tím, že se jim jejich díla nelíbí a zkroušeni a zklamáni svou neschopností brzy své pokusy o spisovatelské umění vzdají. Důvod je prý ten, že lidé, kteří se snaží psát, mají dobrý vkus. A když začínají psát, tak výsledek nesplňuje jejich představy, které jsou díky dobrému vkusu dosti vysoké a náročné. Nevím, zdali bych měl odvahu říct o sobě, že mám dobrý vkus, každopádně nemám o své tvorbě přehnané mínění – uklidňuje mě jen myšlenka, že když to budu pořád zkoušet, třeba se má stylistika časem vytříbí a na sklonku života napíšu novelu nebo román, která se bude líbit nejen ostatním, ale především mně. Ukazovat svou rannou tvorbu veřejně, je jako poprvé se svléknout před ženou: Stydíte se, je vám to nepříjemné, víte že nemáte zrovna vypracované tělo, ale přece jen to uděláte, protože jinak se nikam neposunete. Přijměte proto tento příspěvek s určitou dávkou shovívavosti a nebojte se přidat jakoukoliv konstruktivní kritiku nebo hodnocení.

Ber to pozitivně

Stál opřený o zábradlí, pocucával černé kafe a kouřil. Čekal na svého nového kolegu a vůbec se netěšil. Od doby co zabili jeho starého parťáka, pracoval dva měsíce úplně sám a vyhovovalo mu to. Žádné nucené rozhovory o životě, jen čistá detektivní práce, kterou tolik miloval. Líbilo se mu pomyšlení, že dostává lumpy za mříže. Momentálně se snažil dostat k velkému dealerovi, který dodával drogy celému městu i okolí. Místní feťáci ho však už dobře znali, takže se stávalo těžší a těžší získat i jejich důvěru.

„Detektiv Simon?“ vytrhl ho z ranního rozjímání mladý klučina, který sotva oslavil dvacet. Měl na sobě dlouhý béžový kabát a khaki kalhoty. Kdyby si udělal trvalou a strčil do pusy doutník, vypadal by skoro jako Colombo v pubertě.

„Jo. Ty jsi ta nová posila?“

„Ano, prosím, Martin Klus. Jsem opravdu moc rád, že mě vzali, dělat detektiva byl vždycky můj velký sen,“ odpověděl mu mladík přemotivovaně.

„To ti nevadí to ranní vstávání? Je šest,“ rýpnul si detektiv Simon.

„Mám rád východ slunce, pane.“

„Aha, no tak fajn bažante. Je celkem na prd jak ses oblékl, jdeme totiž do parku najít pár závisláků a poptat se jich, od koho kupují. Takže příště, místo toho, aby ses tak vymódil, tak nahoď nějakou šusťákovku a džíny. Nicméně mě už tady znaj jak svý boty, takže to bude hlavně na tobě. Tvůj první úkol.“

„Paráda, vždycky mě zajímalo, proč ty drogy někdo bere,“ přijal svůj úděl najivně Martin.

„Sakra nás, ale nezajímá jeho životní příběh. Prostě za ním přijdeš, prohodíš s ním pár vět, zkusíš si získat jeho důvěru a zahraješ na něho, že taky sháníš, ať ti dohodí kontakt. No a když tě ta troska prokoukne, tak mu zkusíš pohrozit nějakým vymyšleným paragrafem. A rozcuchej se trochu, vypadáš jak prvňáček na začátku září,“ poručil mu a levou rukou mu prohrábl vlasy.

Vydali se do blízkého parku, který byl známý svým drogovým osazenstvem. Zamířili k dětskému hřišti, kde na spodku klouzačky seděl zarostlý muž, který si právě napichoval žílu. Oba detektivové se přikrčili za mohutným dubem.

„Náš první úlovek, tak se ukaž,“ detektiv Simon pokynul hlavou směrem ke klouzačce.

„Přijde mi to trochu povrchní, pane. Co když si píchá inzulín? Přece nebudu podezírat vážně nemocného člověka.“

„Ty se mi jenom zdáš,“ vykulil oči starší z detektivů, „Jdi za ním a podus ho!“

Martin nasadil okouzlující úsměv a postavil se před muže s jehlou.

„Dobré ránko, přeji,“ pozdravil feťáka zpěvným hlasem.

„Hm, co je?“

„Jdu si tak kolem, sluníčko začíná pomalu hřát, ptáci zpívají a najednou vidím sympaťáka, jak sedí na hřišti, tak jsem…“

„Hele, jestli chceš vykouřit, tak jdi na hlavák, tam se ti poštěstí,“ navrhl mu feťák nevrle.

„Ale kdepak, milý pane, spíše mě napadlo, kde bych mohl sehnat nějakou dobrotu do žíly?“

„Nevím, proč se ptáš mě,“ odsekl muž.

„Ale no tak, viděl jsem vás, jak jste si něco píchal do ruky,“ snažil se ho přesvědčit Martin. Feťák se pohodlně natáhl na klouzačku.

„Beztak jsi zasraný fízl, jestli zas něco vyslepičím, tak už mi Ludva nic neprodá, takže jdi do hajzlu!“ ukončil rozhovor feťák a vleže divoce zagestikuloval rukama.

„Fajn, i tak vám velmi děkuji a přeji příjemný den,“ rozloučil se s ním Martin a vrátil se za svým zkušenějším kolegou.

„Tak co?“ tahal z něho detektiv Simon.

„Jeho dealer se jmenuje Ludva a poznal, že patřím k policii, což mě potěšilo. První den v práci a už to jde ze mě cítit, to je pozitivní ne?“

Detektiv Simon jen obrátil oči v sloup a přešel na chodník. Martin cupital za ním. Procházeli se ranním parkem hodinu a půl, avšak na nic zvláštního nenarazili.

„Můžu se na něco zeptat?“ snažil se prolomit ticho Martin.

„Ne,“ snažil se zachovat ticho detektiv Simon.

„Jíte dost hořčíku a vitamínu B? Protože jsem četl, že jejich nedostatek způsobuje nevrlost a podráždění a já bych nerad, abyste se zbytečně trápil.“

„Netrápím se… Ale potrápíme támhle tu skupinku mlaďochů, tentokrát půjdeme spolu,“ rozhodl detektiv Simon a ukázal na nedalekou lavičku, na které seděli tři zjevně nezletilí kluci a předávali si jointa.

„Vidím, že mládež nám tu dělá něco pro naše zdraví,“ začal detektiv Simon jízlivě.

„Co je vám do toho pane? Hleďte si laskavě svého,“ odsekl mu blonďatý kluk, který právě vyfukoval obláček dýmu.

„Jsem detektiv Simon,“ oznámil a ukázal jim průkaz stylem, jakoby patřil k FBI. „Takže poprosím vaše občanky pánové a taky vysvětlení, proč nejste ve škole.“

Všichni tři se na něj dívali jako opaření, když najednou zazvonil telefon.

„Simon, slyším,“ ohlásil se ostřílený detektiv.

„Cože? Máte Vinkyho? Hned jedem,“ detektiv Simon se obrátil na partičku hříšníků a povytáhl obočí: „Dneska jste dětmi štěstěny, parchanti. Zahoďte to brko a mazejte do školy a ať vás tu už nenačapám nebo skončíte na stanici,“ detektiv Simon jim vrátil občanky a obrátil se na Martina, „ty mazej do auta, máme výslech, dost možná jde o chlápka co tuhle pakáž už přes tři roky zásobuje všemožnými sračkami.“

Když přijeli na stanici, ve výslechové místnosti seděl člověk s moderním krátkým účesem a v drahém temně modrém obleku. Na první pohled by ho kdekdo tipoval na právníka nebo realitního makléře.

Za oběma detektivy přikráčel hlavní komisař stanice: „Zatím toho moc neřekl, prý neví o čem mluvíme a další hovna o ničem. Sakra, Simone, musíš z něho něco dostat, jinak ho musíme pustit,“ uvedl situaci. „Jdi tam i s mladým, třeba ho něčím překvapí.“

Detektiv Simon přišel za Martinem a vzal si ho bokem: „Hele, nevím co na něho bude platit. Takže pro začátek jsme zlý a hodný polda, klasika jo?“

„Jasně to zní jako zábava. A mám být zlý nebo hodný, pane Simon?“ zeptal se ho s notnou dávkou naivity Martin.

„Zkus hádat. A zábava to nebude. Do prčic! Naháním ho už víc než rok, tak to prostě neposer nebo tě pošlu k měšťákům hlídat semafory!“ rozohnil se detektiv Simon a otevřel dveře do silně osvětlené místnosti s jedním stolem, za kterým seděl muž v obleku a kouřil cigaretu.

„Zdravím pánové, přišli jste se podívat na nevinného?“

„Nech si ty kecy Vinky, dobře víme, co si zač! Řekni mi, kde máš varnu a já ti za odměnu nerozmrdám ksicht na sračky, ty hajzle!“ detektiv Simon se postavil a výhružně opřel dlaně o stůl.

„Já netuším, kdo je Vinky pánové a ocenil bych, kdybyste se mnou jednali s trochu větší úctou,“ odpověděl podezřelý klidným hlasem, to detektiva Simona rozčílilo a vytrhl mu z ruky cigaretu.

„Hovno s úctou! Kouřit můžeš, až začneš mluvit!“ zakřičel na něj a cigaretu típnul o stůl.

„Já vím, že tady můj kolega působí trochu rozčíleně, ale když omezíš kouření, tak ti to jen prospěje. Svěžejší dech, lepší krevní oběh a riziko infarktu nebo rakoviny plic se ti sníží více než o polovinu. Ber to pozitivně,“ vložil se do výslechu Martin.

„Co? Co to mele?“ muž v drahém obleku znervózněl. Detektiv Simon také.

„Hele frajere, máme jména tvých koníčků, kteří za tebe dělaj černou práci. Hoksy, Sindy, Ludva, Ovád a další. Myslíš, že když je trochu zatlačíme do kouta, tak nepromluví?“ detektiv Simon se snažil opět navodit drsnější atmosféru. „Máš pocit, že to jsou tví kamarádi? Hovno! Prásknou tě, aby si zachránili prdel!“

„Ale nemusíš se bát,“ začal ho utěšovat Martin. „Podívej se na to s té lepší stránky. Až vyjdeš z vězení, můžeš si najít zase nové kamarády – lepší, kteří nebudou brát drogy a svádět tě z cesty. Všechno zlé je pro něco dobré!“

Vinky na něj vykulil oči, nevěděl jak na to reagovat. Detektiv Simon zase zrudl v obličeji a prudce vstal: „Za chvilku se vrátím,“ řekl a odešel za vrchním komisařem, který sledoval výslech přes sklo.

„Ten nový je úplně mimo, šéfe. Nesnáším ho. Je tak pozitivní, že kdyby si dělal těhotenský test, úspěl by,“ zabručel detektiv Simon a pozoroval široce se usmívajícího Martina, jak vysvětluje Vinkymu, že je moc hezký a pro vězně bude určitě přitažlivý, když najednou pohár trpělivosti přetekl a Vinky praštil Martina vší silou do nosu.

„Do prdele!“ zaječel vrchní komisař a vtrhl do výslechové místnosti, aby zpacifikoval Vinkyho, zatímco detektiv Simon odtáhl svého mladého kolegu ven.

Když se Martin probral z šoku, tak poprvé za celý den neměl úsměv na tváři a vypadal zmateně. Detektiv Simon mu podal šálek kávy a posadil se vedle něj, poplácal ho po zádech a zazubil se:

„Dobrá práce mladej.“

„První den v práci a hned mě někdo zmlátí,“ kroutil Martin hlavou.

„No tak, ber to pozitivně. Alespoň ho můžeme strčit do vazby!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *