Moučný mozek – Kapitola 2: Vliv lepku na závity

Další pokračování Davova podrobného referátu z knížky o nástrahách pro lidské hlavy se již nese ve více konkrétnějším duchu. Autor v druhé kapitole zaostřil na nedílnou součást ječmene, žita a především pšenice – lepek, neboli gluten. Jak samotný název napovídá jedná se o tu část obilovin, které dávají mouce lepivou konzistenci a dovoluje Taliánům uválet těsto tenké jako papír.
Gluten samotný se skládá z gluteminu a gliadinu, který obsahuje ještě dalších dvanáct podsložek a špatnou zprávou je, že stačí, aby se naše veledlouhá trávicí trubice nekamarádila jen s jednou z nich a máme zaděláno na průšvih. Nedostatečné trávení lepku totiž vytváří mazlavý povlak na stěnách střeva, čímž probudí imunitní systém. Ten  chudák celý zmatený a začne likvidovat i buňky střeva a navíc zalarmuje i zánětlivé mediátory. Poškození střeva vede k syndromu zvýšené propustnosti tenkého střeva , což způsobí intoleranci na další potraviny, nadýmání a další parádní věci jako například průjem či naopak zácpu. Abychom chudáka lepka pomluvili dostatečně, je zde ještě reakce protilátek, které se naváží na gliadin a spustí činnost zánětlivých mediátorů v mozku – cytkinů.
Dave samozřejmě nezapomíná i na zástupy chorých, které vykurýroval jen tím, že jim zakázal lepek. Rozpovídá se například o slečně s bipolární poruchou, o chlápkovi s ADHD a nekontrolovatelným třasem a dokonce přichází na jméno i Djokovičovi a připomíná, že jeho vzestup se dával v médiích do souvislosti s bezlepkovou dietou.
Kapitola obsahuje i krátký exkurz do historie lepku z níž vyčnívá epizodka z roku 1944, kdy Holandsko přepadl hladomor a Dr. Dicke si všiml, že děti postižené celiakií přestaly umírat, nejspíše kvůli nedostatku chleba. Krásně morbidním paradoxem navíc je, že když hladomor skončil, úmrtnost dětí se vrátila zpět na nějakých 35 %. Pokud bychom chtěli exkurz do minulosti obilovin pojmout více zeširoka, tak Perlmutter přichází s vysvětlením, proč dříve vraždily obiloviny méně. Vysvětlení je jednoduché, kromě toho, že v minulosti se lidé lepkem necpali jako na běžícím pásu, je zde fakt, že ačkoliv se naše genetická výbava za posledních deset tisíc let příliš nezměnila, tak pšenice si prošla generální proměnou, nejvíce pak za posledních padesát let, kdy snahy o co největší sklizeň přivedly na svět genetické mutanty této obiloviny. No co, sice si nezapamatujeme jména svých vnoučat, ale aspoň se nadlábnem a spasíme černoušky.
Podle Aristo Vojdaniho až 30 % západní populace má intoleranci na lepek, Perlmutter dokonce tvrdí, že ačkoliv trávicí potíže způsobené lepkem nemusí mít každý, tak i přesto se negativní vliv na nervovou soustavu projevuje u každého. Přikládá také veselou černobílou fotografii dvou mozků – zdravého a poškozeného lepkem, kde lze vidět výrazné změny ve tvaru bílé kůry mozkové, která je zodpovědná za asociační dráhy v hemisférách.
Proč se však u každého liší reakce na lepek? I na to má Dave odpověď, každý je totiž vybaven rozdílným genotypem a fenotypem, což je způsob, jak se naše geny projevují. Lepek tak může u někoho způsobit obezitu a u jiného třeba autoimunitní poruchu.
„Ahoj, jmenuji se Petr a už tři dny jsem si nevzal rohlík.“ I tak by mohly vypadat psychiatrické léčebny v budoucnosti. V trávicím traktu se totiž gluten rozštěpí na polypeptidy, které jsou schopny obsadit morfinové receptory v mozku, což jsou ty samé receptory, které si tykají i s heroinem a opiáty. Při vysazení pečiva, tak přichází absťák jako při odvykání drog. Dokonce se tyto polypeptidy mění v cosi s názvem exorfiny, které mají fungovat obdobně jako endorfiny, jen nejsou tak prospěšné. Je libo lajna polohrubé?
V závěru kapitoly se dozvíme několik praktických informací. Jednak, že běžné diagnostikování intolerance na lepek není dostatečné, ale naštěstí už existují nové metody, které sledují protilátky a jsou o mnoho spolehlivější. Dave nás taky až přehnaně podrobně seznámí, kde všude můžeme najít lepek, vypíchl bych zejména hostii a lepivou stranu známky, které nezapomněl ve svém, jinak užitečném, výčtu zmínit. K zahození není ani seznam příznaků, které může lepkový jed vyvolat. Najdeme zde už tolikrát zmiňované deprese, poruchy soustředění (ADHD), autoimunitní onemocenění (mimo jiné i hypotyreózu) a mnoho dalších slavných metel lidstva.
Tak co? Sjedete se koblížkem?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *