Moučný mozek – Kapitola 1: Záněty mozku a ták

Čtenáře pobaví hned první věta kapitoly „Hlavní úlohou těla je nosit mozek,“ která cituje Edisona, a víceméně tak parafrázuje Perlmutterův hejt a zamyšlení 
Na počátečních listech nám Dave vypráví o pravěkých lidech, jejichž potrava se sestávala ze 75% z tuků 20% bílkovin a jen 5% sacharidů a jídelníček našich chlupatých dědečků konfrontuje se současností, kdy se klade důraz na sacharidy, které tvoří kolem 60% skladby stravy. Jde tato změna ruku v ruce s nárustem degenerativních a chronických onemocnění?
Následuje malý exkurz do problematiky glukózy, inzulínu a cukrovky. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že glukóza do svalových, tukových a jeterních buněk proniká díky inzulínu. Novou informací není ani fakt, že pokud přijímáme sacharidy, inzulínu se uvolňuje více a v buňkách vzniká tzv. větší inzulínová rezistence, než kdybychom jedli tuky a bílkoviny. Snížená rezistence pak vede k vylučování většího množství inzulínu, což způsobí ještě větši rezistenci. A výsledek? V krvi se najednou vykytuje spousta nepotřebného inzulínu a glukózy, které naše buňky prostě nechcou. Když se k tomu přidají ještě další vlastnosti inzulínu jako stimulace růstu, podpora tvorby tuků, prozánětlivý charakter a vliv na zvýšenou či sníženou sekreci dalších hormonů, je jasné, že je zaděláno na průser jako mraky. Navíc velké množství glukózy ničí cévy a má mnoho negativních vlivů na naše tělo.
To vše vede víceméně k fenoménu dnešní doby – cukrovce 2. typu, kterou trpí naprostá většina dnešních cukrovkářů (uvádí se, že cukrovkou 2. typu, tedy cukrovce, která má kořeny ve špatné stravě, trpí 95% cukrovkářů, nebo co). Pro jistotu dodám, že cukrovka  1. typu (kterou trpí zbylých 5 % cukrovkářů) je autoimunitním onemocněním a postižený má tu smůlu, že jeho imunitní systém prudí slinivku, která je posléze natolik otrávená, že na všechno kašle a nechce se jí dělat inzulín, takže si diabetik musí tento životně důležitý hormon občas šlehnout do žíly a smířit se s osudem, poněvadž 1.typ cukrovky je podmíněný geneticky a nedá se vyléčit. Dave se však nebojí inovací a přichází s nápadem na cukrovku 3. typu, která je označována jako Alzheimerova choroba a autor je přesvědčený, že vzniká v souvislosti s dlouhodobě zvýšenou glukózou v krvi.
,Další nemalé téma, které již v první kapitole nakousává, je škodlivost lepku, a to nejen pro celiaky, ale i pro všechny ostatní. Dave se zde ohání výzkumy, které poukazují na lepek jako na původce mnoha psychických či psychiatrických onemocnění – od deprese přes schizofrenii až po demenci či snížené libido. A dovolím si poznamenat, že mít snížené libido je skutečně dementní a depresivní.
Za klíčový bod kapitoly bych označil část o  zánětech. Dave a několik vědeckých studií označují zánět za uhelný kámen degenerativních nemocí a lepek je jen jedním z podněcujích faktorů. Možná ještě jako důležitější činitel způsobující záněty se jeví volné radikály, což jsou molekuly, které jsou v nezdravém prostředí těla nevrlé a ztratily jeden elektron. Tyto volné radikály pak vytváří oxidační stres, který se dá přirovnat ke korozi organismu a lze vytušit, že to nebude nic moc skvělého. Naštěstí však existují antioxidanty a vitamíny C, A, E, které zapomětlivým molekulám ochotně elektron věnují. Navíc není těžké sehnat další protizánětlivé látky jako například kurkumu či rybí olej, takže cajk. Jak ale záněty souvisí s mozkem? Prý úzce, my smrtelníci si to však neuvědomujeme. Na mozku totiž nejsou receptory bolesti, takže i když mozek může být zanícený k zbláznění, bolet nebude. A aby text neztrácel vědecký nádech, dozvíme se, že existuje něco jako prozánětilivé mediátory mozku, neboli cytokiny, které jsou zastihneme právě v degenerujících hlavách.
Poslední velké nakousnuté téma se týká cholesterolu. Dave nás ujišťuje, že není tak zlý, jak jsme si vždy mysleli, ale že je dokonce přínosný, a to zejména pro mozek. Téměř lineární kauzalitu mezi cholesterolem v krvi a kvalitě kognitivních funkcí odhalila Bostonská univerzita v rámci Framinghamské studie, která probíhá už od roku 1948 a špehuje přes pět tisíc lidí, včetně jejich potomků. Cholesterol je pro mozek přínosný hned v několika bodech – slouží jako prekurzor důležitých látek, podílí se na stavbě buněčných membrán, je nutný k výrobě vitamínu D, estrogenu či testosteronu a mimo to také funguje jako palivo pro neurony. Jistě jste také slyšeli o tom, že existuje cholesterol, který neškodí a cholestorol, který je špatný – tzv. LDL. Dave nám však osvětluje, že se jednak nejedná o cholesterol nýbrž o bílkovinu a jednak, že vůbec není špatný, protože přenáší cholesterol do mozku. Problémem je však modifikovaný LDL, jenž mění své strukturu pomocí glukózy a stává se z něj černá ovce, která způsobuje ischemickou chorobu srdeční.
Závěrem bych rád srhnul, že David Perlmutter hned v první kapitole boří mýtus o převaze sacharidů a omezování tuků v jídelníčku a ostře obhajuje cholesterol. Navíc slibuje, že v některých kapitálách se bude podrobně věnovat i dalším důležitým součinitelům životního stylu – pohybu a spánku a naučí nás jak mít ve vlastních rukách neurogenezi, což je vznik nových mozkových buněk. Nezní zo lákavě?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *