Deníček mladé bohémky I: Jsme (budeme) ještě potřeba?

O generaci Y a Z se často mluví jako o mladých lidech, kteří jsou v práci věčně nespokojení, trpí depresemi a chybí jim sebevědomí jejich rodičů. Zamyslela jsem se čím by to tak mohlo být, že nám na mysl vyvstávají existencionální problémy mnohem více než předešlým generacím. Jsme snad natolik zdegenerovaní, že si nedokážeme uvědomit krásu života a ztratili jsme „silné“ hodnoty našich předků?

 
Došla jsem k závěru, že mutanti nejsme. Doba se však za poslední desítky let tak diametrálně změnila, že vlivy, myšlenky, chemikálie a možnosti, která naše hlava musí denně zpracovávat jsou zkrátka jiné, často mnohem složitější než dříve.

 
Ach jo. Právě slyším mého lehce svérázného dědu, jak zaníceně huláká: „Co byste sakra ještě chtěli? Já musel řešit válku, vystát komáry, žádné internety, žádné seriály, hráli jsme si s kamením a mrtvým ptactvem a vy si sakra stěžujete jak to máte těžký?!“ pak by si odplivl a zapálil startku, aby mohl lamentovat, že ten filtr je tam úplně k ničemu.

 
Těžko mu vysvětlovat, že díky míře globalizace a sdílení informací, které nemá obdoby, se najednou ocitáme tváří v tvář naší bezvýznamnosti. Je zkrátka rozdíl vidět svou maličkost vedle miliardy úspěšnějších lidí, namísto porovnávání piňďourů na malém sídlišti. Děda nemá Facebook ani Twitter, nezná žádného internetového milionáře ani mladou zpěvačku. A já mu o nich ani vykládat nehodlám, žije si šťastně se svou startkou a babičkou, zatímco internetová mládež se cítí jako osamocený bod spojený se všemi ve vesmíru.

 

Máme více než potřebujeme. Na čem pracovat?

 

Při prohlížení všech těch bohatých krásných talentovaných lidí, které denně vnímáme skrze naše monitory, pak začneme přemýšlet, jak svým životem přispět do vínku lidstva, abychom byli alespoň trochu užiteční. A tady začíná problém. Co je vlastně být užitečný? A jak toho dosáhnout v konkurenci miliardy dokonale propojených lidí? Ano, existují profese, které mají automatickou prestiž a představují pro společnost přínos jako kráva.

 
Například takoví doktoři, když pomineme, že většinu jejich práce zajišťuje debilita lidí, kteří se přejídají a cpou do sebe nejrůznější jedy, aby následně mohli sedět v čekárně kvůli civilizačním chorobám. Cévy, cukrovka, gastrocosi nebo rozmanité druhy pupínků. Se vším tím si dokáže poradit výživový poradce, který si přečte pár všudypřítomných článků z internetu, a to bez zásahu farmaceutických firem, které rády léčí, aniž by něco vyléčily.

 
S užitečností dalších profesí je to už složitější. O přínosu učitelů se dá často pochybovat skrze dostupnost informací na několik kliků do plechové krabičky uvnitř kapsy. Pěstovat zeleninu a obilí není cool a ani příliš výnosné, stavaři zase připomínají otroky ze starověku a kuchtit jídlo pro ostatní v 60 stupňových kuchyňských vedrech taky nezní jako úplné terno. Snad IT infrastruktura a robotizace jsou ještě odvětvím, které posunují lidstvo dále, otázkou je, jestli i jejich práce v určitém bodě nebude „téměř hotová“.

 

Přelidnění + Robotizace = Zbytečnost bytí

Pokud se však na celé společenství podíváme s odstupem, je těžké najít si místo, kde budeme mít pocit nenahraditelnosti – flek, na kterém se nám dostane kýženého uznání a pocitu, že jsme skutečně potřeba, a to nejen pro náhodný korporát jako šroubek v manufaktuře, ale jako někdo, kdo skutečně buduje blahobyt společnosti.

 
Ve chvíli, kdy je obří vlna robotizace na spadnutí, začíná být mnoho práce zbytečné. V okamžiku, kdy vše potřebné je vytvořeno a většina práce jsou uměle vyrobené pozice v administrativě, marketingu, financí či třeba soudnictví je těžké vnuknout si, že to co děláme, není jen práce pro práci. V momentě, kdy nežijeme ve skupině desítek až stovek lidí, kde si každý najde své klíčové místo pro fungování komunity, ale v takřka dokonale globalizovaném systému téměř osmi miliard lidí, je těžké si nalhávat, že jsme ještě potřeba – naše maličkost je pro společnost zanedbatelná.

 
Ve výsledku tak hledáme do čeho píchnout, ale v drtivé většině případů jen parazitujeme na spotřební společnosti a na uměle vytvořeném systému plném byrokracie a peněz, které tvoří další peníze, nikoliv už hodnoty. Můžeme tak jen doufat, že se nám podaří navázat vztahy, díky kterým bude mít přežívání bez vyššího smyslu nějakédůvod a díky kterým budeme mít pocit, že jsme potřeba.

 
Taky se ve jménu postmaterialismu a morálního kání můžeme třeba snažit zachránit naši planetu, mýtit chudobu a narovnávat nepřirozené prostředí, ve kterém žijeme a tváříme se, že je to zcela normální. Jako žena to mám vlastně o dost jednodušší – můžu si říct, že tu jsem pro další generaci, kterou pomůžu plodit. Otázka zní – je to ještě vůbec potřeba?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *